Vítejte na blogu evropských dobrovolníků a dobrovolnic, které vyslala YMCA v ČR!

středa 4. prosince 2013

Mochalisebi Rustavši (Dobrovolníci v Rustavi - Gruzie)

Do organizace Georgian Youth for Europe v Rustavi se přivalilo k 1. říjnu hned sedm nových dobrovolníků, čímž dotáhli celkový počet na devět (včetně jedné služebně "starší" dobrovolnice z programu EVS a jedné Peace Corps dobrovolnice). Žijeme ve dvou sousedních bytech, každý vlastní pokoj, jak bylo přislíbeno, navíc byty jsou ve stejné budově jako kancelář organizace. Nás sedm EVS dobrovolníků je tak sebou navzájem vytíženo na plný úvazek. Pořád spolu. Letmo zavzpomínejme na středoškolskou matematiku, kombinatoriku, abychom se dobrali celkového počtu vztahů (dvojic), které mezi sebou máme. 28. To by bylo, aby se tam neobjevilo čas od času něco pikantního, případně ještě trošku ostřejšího...
Před odjezdem nás ve vysílajících organizacích vybavili nejrůznějšími křivkami adaptačních procesů: kulturní šok, neformální učení, bla bla, ble ble. Obdobně by se dala nakreslit i "křivka vztahů". První dny nasáváme energii z nových lidí. Pasivně čerpáme jejich zkušeností, sbíráme informace o jejich předešlém životě (přece jenom: je potřeba každého poznat, zbavit jej/ji ochranné slupky a trochu se mu/jí dostat pod kůži, když tu spolu máme strávit rok), všechno je tak svěží, tak úžasné, tolik nových zajímavých lidí, které prostě chceš zahrnout do svého života! Všichni tak spontánně kreativní, tolik dobrých hlubokých nápadů, žili snad na všech místech světa a mluví všemi jazyky. Wow. Společně objevujeme divy této bizarní země. Hej, taky Vás tak děsí ty děti, co říkají dospělých chlapům "mama"? A myslíte, že toaleťák je exotický stejně jako třeba banán, nebo obsahuje kousky zlata, nebo proč je, sakra, tak drahý? A mléko těch krav, které se pasou úplně všude (těžko říct, co v té vyprahlé zemi můžou najít), se jako monopol odvádí obrovským podzemním potrubím nějakému mléčnému magnátovi? Situace jak vystřižená z utopie. Všichni jsme Alenky v říši divů. Společně píšeme příběh.
Sdílení prvních dojmů s lidmi, kteří přišli z podobných podmínek a ve stejný čas, je naprosto nenahraditelné. Jeden snadno nabude dojmu, že se v něčem takovém nemůže adaptovat, že po tom ani netouží, že jazyk je fakt super divný, že to moje prachobyčejné vzezření budí nějak víc pozornosti, než bych si byl/a býval/a přál/a, že když už do čtvrti zavítá voda, kufry si sbalí plyn a na líbánky s sebou vezme i elektriku. Člověku se nějak rozplynou základní stereotypy fungování, nechápe gruzínské časové jednotky, ani proč jednou platí za rajčata půl lari a podruhé dvě a půl; mechanismus fungování světa, jak jej každý dosavaď znal, se pak totálně rozkládá, když si uvědomíme, že tady neslouží internet člověku, ale člověk slouží internetu. V takových chvílích je nedocenitelné, že jsou všichni stejně naladění a že vysokofrekvenčně nadávají. Tak jak zpočátku sdíleli nadšení, tak později sdílí i rozhořčení nad drobnostmi. A furt je to sranda, poněvadž jsou to jen malichernosti.
Později přichází uvolňující fáze, kdy už Vám nepřijde tak nemožné se s některými věcmi ztotožnit, navíc je to tak nějak potřeba, chcete-li tu prožít skvělý výživný rok! Po pár týdnech jste už maličko zajetí v každodennosti, už si nepřipadáte jako mimozemšťané a ja na čase začít žít "gruzínský" život, pakliže už jste pobrali základní set kulturních informací a hlavně: okoušíme ho na vlastní kůži. Tuhle fázi bych definovala následovně: pokud jede maršutka nebo taxík méně než stovkou, začínáte být nervózní, proč to šofér tak vleče, nejsme na výletě, že? Přestává mě zajímat, že v Evropě by trasa vzala hodinu, jednou jsme v Gruzii a tady to vždycky vzalo jen dvacet minut! Druhý signál je, že začínáte rusko-anglicko-gruzínsky smlouvat ceny na trhu a jste nepříčetně šťastni, když Vám ze třiceti lari sleví na dvacet osm.
Nicméně v této fázi osamostatňování začínáme být trochu kritičtí sami k sobě a ke svým evropským souputníkům: jsme furt spolu, víme všecko o rodině, studiích, cestách, vytvořili jsme si jakýsi obrázek o té které osobě, troufáme si říct, že ji jakž takž známe, pro tento okamžik jsme vyčerpaní ze sebe, na překonání některých předsudků, představ, bloků pozitivních či negativních ale potřebujeme víc času; zjistit, jak vytuněné jsou naše osobnosti, takže prozatím si není co nového nabídnout. Začne to být tak trochu nuda: tibetský mlýnek, zrcadlo, touha po osobním prostoru, žádný nový vklad, nedostává se nám už tolik nových informací, ani náš společně trávený čas už není tak úžasný, tak vzácný. Nejvyšší čas vymýšlet spory!
Najednou všecko vnímáte jinak, jako když Vás skolí chřipka, všecko je nějak intenzivní, protivnější než dřív, ten mluví moc nahlas, ta je hysterická, ten je moc asertivní, ta zas málo, ten mi jí můj chleba, ta chce končit párty moc brzo, ten je moc divoký, ta k uzoufání milá...
Jet na On Arrival Training po téměř dvou měsících dobrovolnictví zní docela směšně a taky se tak k tomu většina staví. Leč Gruzie je protkaná překvapeními, a tak není zas tak velké překvapení, když Vás něco ne/mile překvapí. Není úplně mimo mísu účastnit se takového tréninku až poté, co nasbíráte zkušenosti, až když máte ustálené potíže, se kterými se denně potkáváte a nemáte tušení, jak s nimi zacházet. Víte, na co se ptát a hlavně zjistíte, že existuje "normativní" sada problému, kterým v Gruzii evropští dobrovolníci čelí. Trenéři přesně vědí, jaká řešení Vám můžou nabídnout a jak nám tyto návrhy "po evropsku" prezentovat, všechno je zase víc jasné, atmosféra tak familiární, sprcha s konstantní teplotou vody osvěží ducha individua i celkově ducha starých dobrých dobrovolníků z Rustavi.

Přichází prozření: jsou už cosi jako rodina, dostali se pod kůži a jednoduše s nimi počítáte v dobrém i zlém. Znáte ten pocit, když je Vám někdo tak blízký, že cokoliv, co udělá, letmý pohled, jedno slovo, drobné gesto Vás učiní extrémně šťastným, nebo naopak extrémně smutným? Tak to jsou moji spoludobrovolníci, moje rodina.  

1 komentář:

  1. Ahoj Evo, díky za skvělý příspěvek, skvěle podané a hrozně zajímavé! je dobře, že to blablabla a blebleble z vysílající organizace má svou konkrétní praxi:))) to mě těší! ať se ti daří! Alžběta

    OdpovědětVymazat