Vítejte na blogu evropských dobrovolníků a dobrovolnic, které vyslala YMCA v ČR!

pátek 4. dubna 2014

Jak jsem si začala vymýšlet

Po víc jak roce domlouvání, strachu, že se to nepovede, posléze radosti, protože se to podařilo, jsem se stala dobrovolníkem v Rusku. Vážně. Není to děsivé, jak si myslí moje babička. Není to nebezpečné, jak se bojí moji rodiče. Dokonce ani tak exotické, či těžké, za což mě obdivují kamarádi.  Docela obyčejně pracuji pár hodin denně v maloměstské škole, učím se rusky, cestuji a setkávám se s množstvím lidí.


Někteří se chtějí seznámit, jiní přesvědčit, že  do maličkého města uprostřed širé ruské pláně skutečně přijela dobrovolnice. A sama! Většinou si s nimi podám ruku, čímž je ujistím, že jsem skutečná. Nabídnu jim čaj nebo kávu, tím se prozradí i můj podivný přízvuk. Návštěvníci jsou spokojení. Opravdu! Cizinka! Dostanu maličký dárek, vyfotíme se, to, abychom uspokojili zvědavost u méně odvážných příbuzných. Když dopíjíme silný čaj  a rozpouštíme v ústech poslední bonbon s náplní, vím, že je už nikdy nepotkám. Ale potěšení bylo na obou stranách. Dozvím se totiž další z bezpočtu stereotypů. O Evropě, o Češích, o Rusku. Kolik jsem jich jen za poslední půlrok vyslechla!

Stereotypy


Takže: Rusové pijí podobné množství vodky, kolik Rusky nosí pudřenky. Mužští si nečistí zuby, kdežto jejich protějšky místo koupele na sebe stříkají litry voňavek. Na vesnicích ještě nezavedli elektřinu a taky je normání svou ženu bít. Oblíbenou kulturou je divadlo. Rusové jsou vynikající pianisté, šachisté, artisté. Nezlomná vůle se vyrovnává nebetyčnému patriotismu, bez ohledu na to, jak země ve skutečnosti vypadá. Rusko je místem protikladů, bosí žebráci v chatrčích bez podlahy prý žijí hned kousek od těch nejbohatších magnátů se zlatými záchody. Chodí se tu na předlouhé pravoslavné mše a bábušky začínají kříž na levém rameni. Na Sibiři je taková zima, že je nebezpečné i plyvnout. Dokonce jedí syrové maso! Pravda? 

Pro Rusy je Česká republika něco jako Francie střední Evropy. O poznání levnější i srozumitelnější, alespoň co se jazyka týče. Češi jsou všichni pořádní a rodí se jim jen chytré děti. Praha je místo, kam by se chtěla polovina Rusů přestěhovat. České školy jsou nejlepší v celé Evropě (zejména, protože se za ně nemusí platit). Na ulici normálně potkáte kluky s dlouhými vlasy a holky co nenosí podpatky. Jsme talentovaní, vynalézaví, důstojní a obdivuhodně přizpůsobivostí. Pravda?

Tam i zpět


Dobrovolnictví v největší zemi světa má skvělou výhodou. Musíte jezdit každé tři měsíce nazpět, abyste si zařídili víza. Nedobrovolná přestávka dobrovolníkova. Poprvé jsem se vrátila domů měsíc po vánocích. Česká zima mi přišla jako letní dovolená, stížnosti kamarádů na metro, jezdící jednou za deset minut, jako nepochopitelné snobství. Když došlo na otázky o podivném Rusku," s tím prezidentem, co se nechá fotit do půl těla", neměla jsem moc, co uspokojivého přidat. Kromě neobvyklé východní vzdálenosti a noci srávené ve vlaku, kde mě krmily tři bábušky najednou vařenými vejci.

Jak vysvětlit, těm kteří poslouchají ale neslyší, že Rusové jsou veselí, smutní, další úzkoprsí, jiní svobodní se spoustou nápadů? Vstávají ráno, chodí spát večer, žijí v domech a mají děti.  Jejich malé kopie a pýchy, nejsou o nic drzejší, neposlušnější a neposednější než ty české. Rusové, co jsou podobní Čechům, nikoho nezajímají.

 A tak jsem si začala vymýšlet.

"Rusové pijí podobné množství vodky, kolik Rusky nosí pudřenky. Mužští si nečistí zuby, kdežto jejich protějšky místo koupele na sebe stříkají litry voňavek. Na vesnicích..."

Dva týdny jsem strávila v bezpečném vakuu babiččiných vydatných polévek, "co ti dodají sílu na další blázniviny" spolu s večerními modlitbami "který tě snad přivedou ke svatbě."
Požehnanou, nakrmenou a hlavně s vízem v kapse mě na zasněženém peroně vítalo několik náručí. Už z okénka jsem viděla ty neklidně hledající oči, ruce v palčácích připravené pomáhat a pevně objímat, jen co se objevím. Znova zvědavé otázky. Jaké tam máte počasí? Co silnice? Psy? Kočky? Děti? 

Opět jsem nemohla referovat o ničem převratně zarážejícím, co by dokonale uspokojilo. Takže došlo na fantazii...

"Česká republika něco jako Francie střední Evropy. O poznání levnější a srozumitelnější, alespoň co se jazyka týče. Češi jsou všichni pořádní a rodí se jim jen chytré děti. Praha je místo..."


V době pokusů o čiročirou pravdu ohledně rusko- českých stereotypů se mnozí z mých posluchačů urazili. "Tahle nafoukaná cizinka, co se s námi nechce bavit..." Nyní jsem přešla do fáze, kdy si sice nevymýšlím, ale pouze mlčím o špatném. Proto byste měli vědět, že Rusové jsou ti nejpohostinněší lidé, kteří vám nabídnou ty nejsladší cukrovinky, jaké jste kdy jedli.

Marie
P.S.: Pokud vás zajímají i ne- růžové části obyčejného života v Rusku, podívejte se na můj blog.

středa 4. prosince 2013

Mochalisebi Rustavši (Dobrovolníci v Rustavi - Gruzie)

Do organizace Georgian Youth for Europe v Rustavi se přivalilo k 1. říjnu hned sedm nových dobrovolníků, čímž dotáhli celkový počet na devět (včetně jedné služebně "starší" dobrovolnice z programu EVS a jedné Peace Corps dobrovolnice). Žijeme ve dvou sousedních bytech, každý vlastní pokoj, jak bylo přislíbeno, navíc byty jsou ve stejné budově jako kancelář organizace. Nás sedm EVS dobrovolníků je tak sebou navzájem vytíženo na plný úvazek. Pořád spolu. Letmo zavzpomínejme na středoškolskou matematiku, kombinatoriku, abychom se dobrali celkového počtu vztahů (dvojic), které mezi sebou máme. 28. To by bylo, aby se tam neobjevilo čas od času něco pikantního, případně ještě trošku ostřejšího...
Před odjezdem nás ve vysílajících organizacích vybavili nejrůznějšími křivkami adaptačních procesů: kulturní šok, neformální učení, bla bla, ble ble. Obdobně by se dala nakreslit i "křivka vztahů". První dny nasáváme energii z nových lidí. Pasivně čerpáme jejich zkušeností, sbíráme informace o jejich předešlém životě (přece jenom: je potřeba každého poznat, zbavit jej/ji ochranné slupky a trochu se mu/jí dostat pod kůži, když tu spolu máme strávit rok), všechno je tak svěží, tak úžasné, tolik nových zajímavých lidí, které prostě chceš zahrnout do svého života! Všichni tak spontánně kreativní, tolik dobrých hlubokých nápadů, žili snad na všech místech světa a mluví všemi jazyky. Wow. Společně objevujeme divy této bizarní země. Hej, taky Vás tak děsí ty děti, co říkají dospělých chlapům "mama"? A myslíte, že toaleťák je exotický stejně jako třeba banán, nebo obsahuje kousky zlata, nebo proč je, sakra, tak drahý? A mléko těch krav, které se pasou úplně všude (těžko říct, co v té vyprahlé zemi můžou najít), se jako monopol odvádí obrovským podzemním potrubím nějakému mléčnému magnátovi? Situace jak vystřižená z utopie. Všichni jsme Alenky v říši divů. Společně píšeme příběh.
Sdílení prvních dojmů s lidmi, kteří přišli z podobných podmínek a ve stejný čas, je naprosto nenahraditelné. Jeden snadno nabude dojmu, že se v něčem takovém nemůže adaptovat, že po tom ani netouží, že jazyk je fakt super divný, že to moje prachobyčejné vzezření budí nějak víc pozornosti, než bych si byl/a býval/a přál/a, že když už do čtvrti zavítá voda, kufry si sbalí plyn a na líbánky s sebou vezme i elektriku. Člověku se nějak rozplynou základní stereotypy fungování, nechápe gruzínské časové jednotky, ani proč jednou platí za rajčata půl lari a podruhé dvě a půl; mechanismus fungování světa, jak jej každý dosavaď znal, se pak totálně rozkládá, když si uvědomíme, že tady neslouží internet člověku, ale člověk slouží internetu. V takových chvílích je nedocenitelné, že jsou všichni stejně naladění a že vysokofrekvenčně nadávají. Tak jak zpočátku sdíleli nadšení, tak později sdílí i rozhořčení nad drobnostmi. A furt je to sranda, poněvadž jsou to jen malichernosti.
Později přichází uvolňující fáze, kdy už Vám nepřijde tak nemožné se s některými věcmi ztotožnit, navíc je to tak nějak potřeba, chcete-li tu prožít skvělý výživný rok! Po pár týdnech jste už maličko zajetí v každodennosti, už si nepřipadáte jako mimozemšťané a ja na čase začít žít "gruzínský" život, pakliže už jste pobrali základní set kulturních informací a hlavně: okoušíme ho na vlastní kůži. Tuhle fázi bych definovala následovně: pokud jede maršutka nebo taxík méně než stovkou, začínáte být nervózní, proč to šofér tak vleče, nejsme na výletě, že? Přestává mě zajímat, že v Evropě by trasa vzala hodinu, jednou jsme v Gruzii a tady to vždycky vzalo jen dvacet minut! Druhý signál je, že začínáte rusko-anglicko-gruzínsky smlouvat ceny na trhu a jste nepříčetně šťastni, když Vám ze třiceti lari sleví na dvacet osm.
Nicméně v této fázi osamostatňování začínáme být trochu kritičtí sami k sobě a ke svým evropským souputníkům: jsme furt spolu, víme všecko o rodině, studiích, cestách, vytvořili jsme si jakýsi obrázek o té které osobě, troufáme si říct, že ji jakž takž známe, pro tento okamžik jsme vyčerpaní ze sebe, na překonání některých předsudků, představ, bloků pozitivních či negativních ale potřebujeme víc času; zjistit, jak vytuněné jsou naše osobnosti, takže prozatím si není co nového nabídnout. Začne to být tak trochu nuda: tibetský mlýnek, zrcadlo, touha po osobním prostoru, žádný nový vklad, nedostává se nám už tolik nových informací, ani náš společně trávený čas už není tak úžasný, tak vzácný. Nejvyšší čas vymýšlet spory!
Najednou všecko vnímáte jinak, jako když Vás skolí chřipka, všecko je nějak intenzivní, protivnější než dřív, ten mluví moc nahlas, ta je hysterická, ten je moc asertivní, ta zas málo, ten mi jí můj chleba, ta chce končit párty moc brzo, ten je moc divoký, ta k uzoufání milá...
Jet na On Arrival Training po téměř dvou měsících dobrovolnictví zní docela směšně a taky se tak k tomu většina staví. Leč Gruzie je protkaná překvapeními, a tak není zas tak velké překvapení, když Vás něco ne/mile překvapí. Není úplně mimo mísu účastnit se takového tréninku až poté, co nasbíráte zkušenosti, až když máte ustálené potíže, se kterými se denně potkáváte a nemáte tušení, jak s nimi zacházet. Víte, na co se ptát a hlavně zjistíte, že existuje "normativní" sada problému, kterým v Gruzii evropští dobrovolníci čelí. Trenéři přesně vědí, jaká řešení Vám můžou nabídnout a jak nám tyto návrhy "po evropsku" prezentovat, všechno je zase víc jasné, atmosféra tak familiární, sprcha s konstantní teplotou vody osvěží ducha individua i celkově ducha starých dobrých dobrovolníků z Rustavi.

Přichází prozření: jsou už cosi jako rodina, dostali se pod kůži a jednoduše s nimi počítáte v dobrém i zlém. Znáte ten pocit, když je Vám někdo tak blízký, že cokoliv, co udělá, letmý pohled, jedno slovo, drobné gesto Vás učiní extrémně šťastným, nebo naopak extrémně smutným? Tak to jsou moji spoludobrovolníci, moje rodina.  

čtvrtek 7. listopadu 2013

Ahoj! Zdravím všechny EVSáky a chtěla bych vyzvat ty, co nám sem ještě nic nenapsali nebo nenapsali dlouho, aby se podělili o své zážitky!!! Jsem moc zvědavá, jak se vám na projektech daří, co vás baví, nebaví, s čím se potýkáte a co vás těší.
V Praze máme na listopad krásně teplo, beru to jako satisfakci za léto, kdy jsem byla pořád v práci a měla plnou hlavu YMCA Europe Festivalu. Teď si užívám o poznání klidnější období a zároveň se chystám na mateřskou - pro ty, kdo zůstávají na projektech ještě příští rok je asi podstatná informace, že projekt s vámi dokončí za Ymku už někdo jiný... :) Kvalita spolupráce, jak doufám, zůstane zachována;)
Přeji hezké dny všem!
Alžběta

čtvrtek 30. května 2013

Kazbeg 5033m (Georgia) – unconquered
It was my georgian dream since I´m here. Reach the top of Kazbeg, biggest mountain in Kazbegi. It means not go just to this beautiful monastery. But still continue up and up and up somewhere in the hell. It was very difficult and because isn´t season yet, snow was everywhere, and more and more. And weather colder and colder. But perfect challenge for me. So bad weather doesnt exist, just bad clothes J. And I was ready for it. Unfortunately not my lungs. On the way to meteo station I needed one more for good breathing. I made five steps and then just stop and tried to breath. Sometimes I could make just two steps and stop. Plus I had heavy bagpack and sank into the snow all the time. Great walk. At one moment I was thinking if I can lie down to the snow and wait for I dont know what. But can you imagine stand up with this damned heavy backpack which was more and more heavier? I had to walk and silently curse which stupid idea I had. This meteo station is in 3700m with amazing view on Kazbeg. We cooked dinner and we were thinking about next day. It was hard for me to say but I had to admit that on the top I cannot go because of my breathing, I felt good just probably I have lungs full of georgian wine or I dont knowJ. I needed one more day for acclimatize but we didn´t have. So, next day I stayed in meteo station and my czech colleague went alone early morning. Anyway I had nice day. In meteo station in the morning stayed just one guide and me. Guide came wake me up if I want tea. So, he prepared for me very nice breakfast. He didn´t know english than we had to talk in georgian or russian. I guess, I have better georgian than russian. We were sunbathing in front of building because was very nice weather. And he had idea if I can teach them (4 guides who work on this basic camp) english, that they will pay me. Actually it was good idea, I liked it. But idea as I have to climb to meteo station again and again, I changed very quickly my opinion. And because I waited all day for my colleague, I had idea to teach this guide while I was there. So at the end I joined pleasure and useful. And it was fun. Then others georgians came and I had the strongest chacha ever. My colleague successfully returned from the top after 11 hours totally exhausted but happy. And I could just jealous. The same day we went back to village. It was more terrible than climb up. Never ending trip when we had to go down. Oh my god! In one day I fell down because of stones three times.

Still it was amazing trip but! 
I have to go back and this mountain conquer.
                                                                                                                        Libuše Z.


pátek 19. dubna 2013

Gentle touch to vintage of Alfons Mucha


The biggest collection of Mucha's posters in Obecny dům. http://www.lendl-mucha.com/. 
Seasons

Actually I was expecting as bright colours as it's on the stained glass in St.Vitus Cathedral, or as vivid as on the pics in internet on Art Nouveau pages...But no, they are quiet pastel, calm and saturated as print of early 20th cent. allowed to be. 
Flirt
Ladies from the placards magnetize with their glances. Each image is full of symbolism and vitality. I met dramatic Sarah Bernard on theatrical posters, a couple from a Biscuits LeFevre-Utile  „Flirt“ , elegant females from cycles „Seasons“, „Days“, „Precious stones“...

Surprisingly among stunning ladies, flowers and fruits I found a political placard "Russia requires renovation" of 1922 and  even a sign of "YWCA" in Prague.

It was pleasant touch to the vintage and history. Highly recommend to everyone who visits Prague till July 31!  
   
YWCA in Prague
Russia needs renovation





úterý 19. března 2013

Spanish Youth Exchange


Aaaaaa, omlouvám se všem, kdo čekají na moje novinky, no asi tak od 20.2. a celý týden před tím, byl ve znamení chystání zahraniční výměny se Španělskem z domovského sboru Josého. No a co se stalo 20.? Šťastlivě přijeli, aj přes to, že cestovní kancelář, přes kterou letěli stávkovala, no naše Španěli nezastavila! Ve středu v podvečer přijeli ke kompasu, kde si složili věci a vydali se hned do termálních koupelí v Rajeckých Teplicích, to abychom jim aspoň ten první den připomněli jaké to je být v teple, protože ty další to už nehrozilo :D Vyhřátí z koupelí, aneb lázní, jsme je rovnou vzali do klubu (bylo kolem jedenácté), kde nás čekaly pizzy. Ve čtvrtek čekala na naše Španěli prohlídka města a po vydatném obědě pro většinu španělská siesta, no pro některé to byl spíše čas zkoušky kapely. A večer na dorostu si pro nás tuším Lina připravila program. V pátek ráno jsme měli výchovný koncert, kde hrála právě kapela napůl složená ze Slováků a napůl ze Španělů. Byla jsem až překvapená jak jim to superně znělo. A kolik děcek ze škol přišlo. Bylo to úplně parádní, fakt nechápu, proč nám takovýhle koncerty neorganizovali, když já chodila do školy!! No a večer KECY. Téma zombies, které měl opět José a předcházel mu další koncert, videa apod :) V sobotu jsme si trošku pospali, ale kolem desáté vyrazili směr Banský Bystrica, kde noXcuse mělo hrát na baptistické konferenci. Před tím, než jsme tam dojeli, jsme objednali Španělům v kolibe typické slovenské jídlo/a. Jmenovalo se to sedlácký talíř, myslím, a byly tam halušky, bramborové placky a pirohy. Po příjezdu do BB,  a cesta byla fakt vtipná!!, jsme vyšli se na obhlídku městského centra, ale prostě klidně jsme se mohli jít jen projít, protože Španělům úplně k radosti stačilo to, že tam byl sníh - trochu jsem si připadala jak se školkáčkama na procházce :D A začalo nám do ho pršet, tak jsme se radš vrátili na koncert, který začal o hodinu později než měl, pro Slováky nezvyk pro Španěli norma.. Byla to ale sranda, jsem si přišla, jak kdybychom byli podplacený publikum noXcusákům, ale koncert byl moc fajn. Po jeho ukončení se sbalila aparatůra a jelo se rovnou na mládežku zpátky do Žilinky, kde nás před tím čekala každého bageta. Výjimečně měly chvály noXcuse. A že to teda byly chvály!! To je tak, když člověk na mládeži není zvyklej na ozvučený chvály. Tému měla Naďka: Racio vs emoce to taky bylo moc fajn, i když docela dlouhé, když se to muselo celé překládat. A po mládeži jsme ještě vyrazily do Voyage na pivo z čehož se vyklubala pěkná pařba! Radši to nebudu rozebírat, ale někteří překvapili!! V neděli shromko a po obědě v Escepe, který nám Evka připravila, hurá na španělský camp. Tak jestli e-camp býval vždy super atmoška a všechno, tak tohle mě neuvěřitelně překvapilo!! Španělé jsou ještě šílenější než Američani!! Asi proto, že v noci nespí... stačí jim jejich siesta po obědě. Nebo aspoň tak na mě působili. No pravda i já, co chodívám spávat v deset, jsem chodívala až ve dvě, takže jde vidět, jak bylo super :) No, ale ve středu odjeli :((((( 


Aaaaa, my apologize to everyone, who is waiting for any news from Žilina, well since February 20 and whole week before we prepared our youth exchange with Spain from the home church of Jose. And what happened on 20th? They safely arrived, even though the travel agency was striking, well it did not stop our Spanish friends. On Wednesday they came to Kompas, accommodated themselves and headed right to Rajecke Teplice – spa. To remind them what is warmness, because in next days there was nothing like that in plan. After that we went to club for pizza party (it was about 11 pm). On Thursday we had sight-seeing tour and then after great lunch most of Spanish had their siesta, but some of them had to practice like 6 hours with band. And in the evening teenage meeting where Lina had a talk. On Friday there was educational concert, it was so great. There was band half from Slovakia half from Spain and they were just awesome. I was so surprised how many students came and also I was so jealous of them. Why we did not have anything like that when I was student!! And at the evening KECY. The topic was zombies, Jose was talking, and there was also concert, videos etc :) On Saturday we went to Banska Bystrica, where noXcuse had concert at one baptistic conference. During the travel, which was really funny, we stopped in koliba (typical Slovak pub) where we ordered typical Slovak food/s. It was called farmer plate and there were three typical Slovak meals (halušky, bramborové placky, pirohy). After our arrival to BB we went to see a city center. But we could had also gone just for the ordinary walk because for Spanish all they needed to have fun was slow, so I felt like with kids from a kinder garden :D When it started to rain we went back for the concert of noXcuse which started one hour later – normal for Spanish weird for us…. It was fun even though I felt like noXcuse brought also their own funs. After concert we went straight to the youth group meeting. Where Franch loafs was waiting for us. Naďka had a talk: Racio vs emotions. It was great – long because of translation but good. NoXcuse had worships and it was so awesome, well I think mainly because we are not used to have band for our regular youth groups. After youth group we went for beer to the Voyage pub – it was more party with dancing than just drinking beer but I will rather not to talk about it more. But some of us surprised!! On Sunday we went to church and after lunch in Escape we went to Spanish camp. And I have to tell you – if e-camps are super awesome with this special atmosphere this was even better what really surprised me!! I think Spanish people are even more crazy than Americans!! I supposed it was due to the fact they did not sleep at all. They just had their siesta after lunch and that was it. Well even me, who is used to go to bed around ten was going to sleep around two, so you can see how they influence me and how great time we had!! But they left us on Wednesday :((((( 

pátek 22. února 2013

About briliant people I am fortunate to meet

Once (time flies away so fast that I would say „once upon a time...“ :)  I was offered to meet a girl  from Calgary YMCA (Canada) for showing a bit of YMCA here in Prague and also sightseeing. What do you think happened then? Brogan and me found out that we have a mutual friend!... You never know :) 

With Brogan McPherson
These etudes are devoted to briliant people I am fortunate to meet and also incredible moments happened to me here in Prague.

Once in Friday evening I was staying on a busstop waiting for a tram when a women asked me if I speak English. She was glad to hear ``yes`` and ask if I know where she needs to get off a tram 9 to reach the hotel she and her family stayed. She knew only the hotel name and a street where it's placed. I didn't know and switched on the tablet to find out it on a map. Google maps search don't really work off-line so I didn't even know where to look for...I asked people in my poor Czech but they didn't know as we'll. Finally one lady gave us the direction and the Irish family seeking the way to the hotel got saved...they thanked me and then the woman streched out the hand trying to put some cash into my hands...I said ``no,no money`` and they were gone to the opposite side of the road...I shouted ``Just wait for the #9!`` and heard someone's voice backward "Sorry. I heard you speak English. Could you please help me?'' I turned and saw a man keeping a map in his hand...to get his hostel he needed to get number 9 in the same direction with me. So were sitting in a tram, searching for the station he is to get off and talking about New York storm happend receintly, YMCA Festival gonna happened next year, places to go in prague and Czech food he is recommended to taste... :) that's how life is made with short ongoing stories and people who are in the way somewhere. Nice evening :)

Usually a child starts to speak when s/he is about 2, 5 y.e... I am really like a child here in Prague because after 2,5 months spent here and being silent I start to speak a little Czech. Recently I was proposed to help sometimes in kindergarten YMCA Skolka working with toddlers 2-4 y.o. They speak Czech better then me, but we still understand each other :) Kids are the best teachers and inspires. With them we became dreamy and pure again!

A few times I took part in therapy class for seniors leaded by Petr Veleta, gorgeous person and professional balley dancer and pedagogue. These classes opened another world for me, the pure and sincere as kids‘ world is. Each senior turnes to young and happy standing up and slipping elegantly on the floor in front of a group applauding. They dance despite dementia and 70-100 lived years. I am wondering how their life and their temper can be screened in each motion while they are dancing!

Hobby as something coming from inside can say a lot about who we are. Young people dancing with seniors can be only generous and kind. As Luciano. In fact Luciano introduced me to Petr Veleta and with them both I also deepened into life of modern National theatre in Prague, world of classic art here.  The theatre for me is a kind of harbour of relaxation. Especially I found myself delighted with music. I began to listen up to each sound of orchestra playing, trying to allocate sounds of seperate instruments. Sometimes I forget about what is happening on a stage watching into orchestra pit or closing eyes and enjoyng.

Dancing Ginger and Fred. Pic by sweet heart  Elly Walch 
One day I wrote: “Hot oatmeal cookies with milk were worth the efforts. Magic day. Today I found a friend. Her name is Lily. Lily is an English-speaking lady Pekinese originally from Czech. Lily has sweet caramel color and touching tenderness toward me :) Realizing that it was time to leave, Lily ran up to me, for a second reached out a tiny paw (literally!) and not waiting for a feedback ran out of the room... it was our second meeting. What will happen next? :) 

Betka, my Prague year Angel and boss too, encouraged me to join so called women „skupina“ in NGO for immigrants „Inbaze“. I met a wonderful Oksana there. A girl originally from the same Ukrainian area where my daddy from. I felt something very FAMILIar and native in a way how she speaks and found her extremly lovely to be a friend with! :)

There are people we meet and feel like we are familiar for years. I will not mention here every briliant person I am fortunate to know. But I just wanna say „THANK YOU“ and wish you all the best and warm! See you once again! :) 

Yours,
Anastasiya